sobota 14. února 2009




Nejsem člověk věřící i když jsem pokřtěn a v mládí jsem krátký čas také zkoušel být ministrantem. Všichni ve škole na Nábřeží A.Zápotockého v Karl. Varech, kam jsem chodil, houfně vstupovali do Pionýra, jen já jsem nesměl, kvůli dědovi, který byl soukromým ševcem a nechtěl na vesnici za Prahou vstoupit do družstva. Byly mu sebrány kůže a verpánek a udělali z něho vykořisťovatele dělnické třídy. On ale vykořisťoval jen sám sebe a jednoho učedníka a já jeho potomek, protože jsem tehdy svého otce neznal, jsem nesměl vstoupit do Pionýrské Organizace. Tenkrát jsem pro to mnohokrát plakal, dnes z toho mám samozřejmě legraci.

To jsem ale odběhl od tématu. Chtěl jsem jen říci, že v Boha, jako nějakého vousatého pantátu nevěřím a díky trampování je pro mne Bůh v přírodě, v každém stéblu trávy. Když jsem byl loni začátkem léta převezen z jihu Moravy vrtulníkem na Kardiologického oddělení v Brně v Bohunicích, tady mě doslova přivedli zpátky do života. Měl jsem už malou naději. Těžký infarkt, zápal plic, zánět ledvin a ještě několik nemocí, o kterých jsem snad ani netušil že existují, mne po skončení divadelního představení, které jsme v horku začínajícího léta absolvovali, dostihlo a přemohlo. To vše se stalo v Hrušovanech nad Jevišovkou, kde jsme spolu s několika členy Brněnských divadel hráli hry pro malé dětské zájezdy, spolu s dalšími soutěžemi, hlavně pro děti s různými většími i menšími handicapy. Chtěl jasem vrátit radost do života těžce postiženým dětem a sám jsem na tom v poledním horku doplatil.

Díky všem z kardiologického personálu, kteří mne přivedli po naprosté srdeční zástavě, zpět do světa živých patří můj veliký obdiv a dík. To se nedá slovy vyjádřit, zde se může jen mlčky povstat a uklonit se. Nakonec jsem po dlouhých více jak dvou týdnech , kdy jsem byl v komatu, musel jsem se znovu učit chodit. Později jsem se dozvěděl, že jsem byl kratší dobu po smrti a je spodivem, že jsem přežil. Jak mi pak řekl primář oddělení, prý jsem jim už mával z druhého břehu. V hlavě jsem měl po získání vědomí zmatek a zdálo se mi, že mě neustále někdo pronásleduje a já jsem nucen prchat. Měl jsem ve svých vidinách kolem sebe cizí kamery a ty snímaly v mých představách mé pohyby a zdálky jsem slyšel svá opakovaná slova. Bylo to hrozné a já jsem se v tom nedokázal orientovat, spílal jsem sestrám, že mě chtějí otrávit a jedné jsem dokonce nedovolil dát mi injekci, protože mne v mých představách chtěla zabít. Časem jsem se z toho postupně dostával a v mysli mi utkvěl jen malý úryvek jakési příhody, která nabývala stále ostřejších obrysů. Neustále se mi vracela a vše ostatní spolu s mými paranoickými bludy se začalo vytrácet.

Ta příhoda pak vypadala následovně:
Stál jsem před jakousi brankou do této nemocnice, byl jsem pouze oblečen v košili, které se říká „anděl“ a byl jsem bosý. V rukou jsem držel velkou ceduli s nápisem „Zachraňte mě!“ a byla mi zima. Stál jsem tam už dlouho, když tu náhle přijelo jakési tmavé auto, zastavilo a z něho vystoupili nějací dva lidé. Obličeje měli šedivé, beztvaré a nevýrazné. Chvilku mlčky stáli, dívali se na mě a pak oba jako na povel pokynuli hlavou, nesedli zpátky do auta a odjeli. Za více jak dva týdny jsem se probral z komatu, ale tenhle příběh se mi stále silněji vybavuje, jako by se opravdu stal. Je to možné a dá se to nějak rozumně vysvětlit?
Frank Nykl.



Hlavni stranka